Je to láska na první pohled. Jdete křivolakými uličkami, nad vámi visí z balkonů vyprané prádlo a z domů se line vůně vařených a smažených tresek. Venku jen tak někdo něco zanotuje a celou noc tady pak zní to nejtesknější fado.
Sedím na schodech nádherné katedrály Sé. Spousta turistů míří do Lisabonu jen proto, aby si ten románský skvost prohlédli… Jenomže už je noc. Sedím na širokých schodech v nejstarší lisabonské čtvrti Alfama, nade mnou svítí hvězdy a mě pohlcují podivné tóny, které se ozývají ze všech stran. „Tady Lisabon vznikl. Žili zde rybáři, Maurové a nakonec se sem začali stěhovat lidé ze severu. Tady se člověk narodí, vdá nebo ožení i umře,“ říká mi moje nová známá, mladá drobounká Lisaboňanka, Carmo Botelho. Chápu, co říká. Z centra plného paláců jsem sem přijela stařičkou tramvají číslo 28 s dřevěnými sedátky. Turistů v ní moc nebylo, spíš jen zdejší lidé vracející se z práce. Krásné černošky se vykláněly z okýnek a nechaly se ovívat větříkem. Bílé holky si upravovaly make-up a mrkaly na kluky, kteří se chytili za nápravu tramvaje a naskočili na ni. Neustále jsme stoupali a klesali (Lisabon leží na několika kopcích) tak úzkými uličkami, že by se vedle tramvaje nevešlo ani kolo, natož auto. A právě to se stalo. Řidič tramvaje levou rukou otočil kruhovitou pákou, jako když mícháte nějakou dobrotu v hrnci. Oba prostředky se zastavily a v tramvaji to začalo vřít. Lidé se překřikovali ve snaze navigovat řidiče vozu zpět. Couvat musel asi půl kilometru, a když bylo po všem a zajel do boční uličky, vystoupil, utřel si pot z čela a lidi v tramvaji mu začali tleskat. Když jsem taky zavolala „bravo“, začali se se mnou bavit (portugalština se vzdáleně podobá španělštině – tedy pardon: španělština portugalštině), a tak jsem tu zůstala.
Z tramvaje rovnou na pódium
Prohlédla jsem si slavný maorský hrad Castelo do Sao Jorge i neméně známou katedrálu. A pak jsem se usadila na její schody a čekala, až nastane tento okamžik. Až se v barech a hospůdkách kousek odsud rozsvítí lampy, na chvíli nastane ticho pro pořádný nádech a pak to vypukne. Obklopí vás melancholické, teskné písně o mořeplavcích a jejich láskách, které nechali doma… Těm písním se říká fados a k Lisabonu a Portugalsku vůbec patří tak jako třeba portské. A tak vyrážím na skleničku do jedné z doporučených hospůdek, kde prý zpívají úplně normální lidé z Alfamy. A Baiuca stojí hned vedle nedalekého kostela St. Miguel. Uvnitř je plno – nutno říct, že i turistů – zato venku před otevřenými vraty do hospody sedí opravdoví Lisaboňané a cvičí si hlasy. Dnes vystupují: Místní malíř (vypadá to, že si v duchu zpívá zvolenou písničku, protože v jejím rytmu ťuká štětcem). Místní básník (slova své písně teprve dokončuje). Řidič jedné z tramvají (kouří jednu cigaretu za druhou – „to, aby měl ten správný mužný hlas,“ říká mi jeho přítelkyně). A žena majitele restaurace. Kromě poslední interpretky, která zatím obsluhuje hosty, sedí všichni ostatní venku na dřevěných židlích a snaží se soustředit na to, co přijde. Jejich obecenstvo je po večeři, koncert může začít. První na řadě je malíř. Stoupá si dopředu k výčepu k několika kytaristům, poručí si písničku, zanotuje nápěv, lidé utichají. S jeho příjemným hlasem se přenáším do dávných dob, kdy z Lisabonu vyráželi slavní mořeplavci dobývat svět. Zdejší hospodu však zcela bezkonkurenčně po dlouhém koncertu, do kterého se později zapojuje i několik náhodných chodců, dobývá místní kuchařka, která už má hotovo a zpívá jako poslední. Ruce si utře do zástěry, dá je v bok a postaví se k hudebníkům. Stačí jedno mrknutí, a už hrají evidentně její oblíbenou: Lisabon zpívá, když má chuť plakat. „To je jedna z nejznámějších fado, vlastně se z ní všechny ostatní odvíjejí. Fado znamená osud a vzniklo právě tady. Je o lásce, ale také o slavné minulosti Portugalska. Na doby, kdy nám patřila velká část světa, vlastně pořád vzpomínáme – i když jsme je nezažili, máme je v sobě a je nám líto, že se nám nežije tak jako dřív. Vyděláváme totiž jako Portugalci a utrácíme jako Evropané, což není nijak povbudivé,“ říká mi majitel hospůdky Henrique Gascon. V očích má jiskry hrdosti: na svůj národ, který toho tolik dokázal, ale také na svoji ženu, která se o něco slabším hlasem přidává ke kuchařce…
Byznysmen Vasco da Gama
Všudypřítomnou melancholii ukrytou v Lisaboňanech pochopíte, když se vydáte k dokům a projedete se po břehu řeky Tejo. Odsud vyrážely na objevitelské cesty celé tucty lodí. Námořní ráj dnes stojí o kus dál – ve čtvrti Belém. Dominuje jí už celá staletí Belémská věž, která město chránila před nepřáteli. Stojí v řece, a tak jedinou možností, jak se dostat dovnitř, je přejít po úzkém můstku. Krásný výhled však stojí za to. Před vámi je Jeronýmský klášter, který – ať už to zní jakkoli kýčovitě – nesmíte při návštěvě Lisabonu vynechat. Původně tady stála jen kaplička, kam se mořeplavci chodili před vyplutím pomodlit, až král Manuel nechal v 15. století na místě postavit gigantickou stavbu v jedinečném architektonickém stylu. Manuelský sloh nikde jinde nenajdete – je plný kamenných ornamentů rostlin, mušlí, ryb, medúz, provazů… A právě tady sídlí Námořní muzeum. Vedou ho pořád opravdoví námořníci a zdejší ředitel je skutečný kapitán, který zbrázdil kus světa. Je to vlastně takový moderní portugalský dobyvatel, i když se prý místo dobývání na svých cestách ve volném čase víc věnoval sbírání obrazů a koření. „Nějaký čas jsem strávil v Mozambiku, na Timoru, v Japonsku… Tam všude jsou námořní základny, odkud naši slavní objevitelé vozili do Evropy poklady. Já objevím kus světa, když se dostanu k nějaké nové bylině nebo krásnému obrazu,“ usmívá se kapitán José António Rodrigues Pereira. Na oko ledabyle přitom mávne kolem sebe. Na stěnách haly, která je plná glóbů, námořních přístrojů a maket lodí, visí desítky maleb. „Většina patří mně. Žena byla naštvaná, že pořád někde pendluju, a tak musely z domu.“ Rodinné drama se odehrálo i v jedné z originálních lodí, která patřila králi Carlosovi. Když nahlédnete do kajuty, zadívejte se na pravou stranu stěny nad sofa. Uvidíte tam díru po kulce – tu vypálila Carlosova manželka Amélie na milenku, s níž tady muže nachytala. Mezi dalšími loděmi tady stojí i ta, s níž Vasco da Gama doplul v roce 1498 do Indie. Kapitán mě na to však upozorňuje bez valného nadšení. Zato se zaníceně zastaví před tou, se kterou Bartolomeo Diaz obeplul v roce 1488 mys Dobré naděje. „To je můj hrdina. Měl jen dvě lodi a vůbec špatné podmínky. Vasco da Gama byl spíš jen chytrý obchodník a politik – do Indie zkrátka přijel udělat byznys.“
Olé, korrrida!!
Odvaha však Portugalcům nechybí ani dnes. Někteří z nich to dokonce každý čtvrtek dokazují při býčích zápasech v lisabonské aréně Campo Pequeno. Zvíře tady sice nezabíjí, ale podívané to na dramatičnosti neubírá. Zdejší býčí zápasy jsou totiž úplně jiné než ty ve Španělsku. Arénu nejprve za doprovodu trubky a později orchestru obkrouží tři muži na koních – tzv. cavaleiros. Většinou se jedná o mladíky z aristokratických rodin, které se tomuto „sportu“ věnují už celé generace. Z toho, co předvádějí jejich oři, vám bude padat čelist, a to zcela bez přehánění. Umějí totiž i nádherně „tančit“! A to i kolem býka, do jehož hřbetu jezdci v nádherných pradávných kostýmech zapichují kopí. Ještě se dotknou rohu býka, kterého bolest bičuje ke stále větší rychlosti, a jsou na druhé straně arény… Za deset minut, po které zápas trvá, zasadí zvířeti až šest ran a vymění několik koňů – není výjimkou, že některé z nich býk vážně poraní, stejně jako cavaleira. Někdy na zklidnění, jindy naopak na rozzuření býka, vstupují na scénu bandaleiros – obdoba španělských toreadorů. Rozvlní kolem sebe rudožlutou látku, a zvíře se může zbláznit. Bandaleiros předvedou, co umějí, a pak ladným skokem zmizí za zátarasy. Poslední a snad nejnáročnější kousek teprve nastává. Do arény vchází osm forcados, mladých kluků, neprofesionálů, kteří mají za úkol jediné: býka holýma rukama chytit a zkrotit. Jeden z nich si nasadí na hlavu zelenou čepici a začne se k němu přibližovat, až je vzdálený třeba jen tři metry. „Torro, torro,“ křičí na zvíře. Býk se rozbíhá proti chlapci, ten mu naskočí nad rohy, pevně se chytne hlavy a na něj se okamžitě „přilepí“ šest dalších kolegů. Býk se cuká, některé z nich shodí a ti končí pod jeho kopyty. Nakonec se zklidní, poslední z kluků ho chytne za ocas a nechává se jím točit dokola, až je zvíře úplně klidné a pokorně stojí… Bandaleiros ho pak zkušenými pohyby barevných pláštěnek navedou až do brány ven z arény. Druhý den jde zvíře na porážku, stejný býk se totiž tady nesmí objevit dvakrát… Zato cavaleiros, bandaleiros i forcados jsou národními hrdiny jako jinde fotbalisté nebo hokejisté. Při závěrečném uklánění obecenstvu jim z tváří teče krev, muži tleskají, ženy slzí a leckdo hodí kus oděvu, aby ho cavaleiros chytili a hodili zpět. Lisaboňané věří, že jim to přinese štěstí. Stesk po skvělých dávných časech Portugalska v sobě nezapřou, stejně jako víru, že jednou budou zase uznávanou mocností. Tak tomu vlastně ale už je: jsou mocností emocí, a ani vy tady ty svoje nikam nezavírejte. Lisabon, to je svůdce, nesnažte se mu odolat…
