Je to láska na první pohled. Jdete křivolakými uličkami, nad vámi visí z balkonů vyprané prádlo a z domů se line vůně vařených a smažených tresek. Venku jen tak někdo něco zanotuje a celou noc tady pak zní to nejtesknější fado.

Foto: Jan Rybář

Sedím na schodech nádherné katedrály Sé. Spousta turistů míří do Lisabonu jen proto, aby si ten románský skvost prohlédli… Jenomže už je noc. Sedím na širokých schodech v nejstarší lisabonské čtvrti Alfama, nade mnou svítí hvězdy a mě pohlcují podivné tóny, které se ozývají ze všech stran. „Tady Lisabon vznikl. Žili zde rybáři, Maurové a nakonec se sem začali stěhovat lidé ze severu. Tady se člověk narodí, vdá nebo ožení i umře,“ říká mi moje nová známá, mladá drobounká Lisaboňanka, Carmo Botelho. Chápu, co říká. Z centra plného paláců jsem sem přijela stařičkou tramvají číslo 28 s dřevěnými sedátky. Turistů v ní moc nebylo, spíš jen zdejší lidé vracející se z práce. Krásné černošky se vykláněly z okýnek a nechaly se ovívat větříkem. Bílé holky si upravovaly make-up a mrkaly na kluky, kteří se chytili za nápravu tramvaje a naskočili na ni. Neustále jsme stoupali a klesali (Lisabon leží na několika kopcích) tak úzkými uličkami, že by se vedle tramvaje nevešlo ani kolo, natož auto. A právě to se stalo. Řidič tramvaje levou rukou otočil kruhovitou pákou, jako když mícháte nějakou dobrotu v hrnci. Oba prostředky se zastavily a v tramvaji to začalo vřít. Lidé se překřikovali ve snaze navigovat řidiče vozu zpět. Couvat musel asi půl kilometru, a když bylo po všem a zajel do boční uličky, vystoupil, utřel si pot z čela a lidi v tramvaji mu začali tleskat. Když jsem taky zavolala „bravo“, začali se se mnou bavit (portugalština se vzdáleně podobá španělštině – tedy pardon: španělština portugalštině), a tak jsem tu zůstala.

Z tramvaje rovnou na pódium
Prohlédla jsem si slavný maorský hrad Castelo do Sao Jorge i neméně známou katedrálu. A pak jsem se usadila na její schody a čekala, až nastane tento okamžik. Až se v barech a hospůdkách kousek odsud rozsvítí lampy, na chvíli nastane ticho pro pořádný nádech a pak to vypukne. Obklopí vás melancholické, teskné písně o mořeplavcích a jejich láskách, které nechali doma… Těm písním se říká fados a k Lisabonu a Portugalsku vůbec patří tak jako třeba portské. A tak vyrážím na skleničku do jedné z doporučených hospůdek, kde prý zpívají úplně normální lidé z Alfamy. A Baiuca stojí hned vedle nedalekého kostela St. Miguel. Uvnitř je plno – nutno říct, že i turistů – zato venku před otevřenými vraty do hospody sedí opravdoví Lisaboňané a cvičí si hlasy. Dnes vystupují: Místní malíř (vypadá to, že si v duchu zpívá zvolenou písničku, protože v jejím rytmu ťuká štětcem). Místní básník (slova své písně teprve dokončuje). Řidič jedné z tramvají (kouří jednu cigaretu za druhou – „to, aby měl ten správný mužný hlas,“ říká mi jeho přítelkyně). A žena majitele restaurace. Kromě poslední interpretky, která zatím obsluhuje hosty, sedí všichni ostatní venku na dřevěných židlích a snaží se soustředit na to, co přijde. Jejich obecenstvo je po večeři, koncert může začít. První na řadě je malíř. Stoupá si dopředu k výčepu k několika kytaristům, poručí si písničku, zanotuje nápěv, lidé utichají. S jeho příjemným hlasem se přenáším do dávných dob, kdy z Lisabonu vyráželi slavní mořeplavci dobývat svět. Zdejší hospodu však zcela bezkonkurenčně po dlouhém koncertu, do kterého se později zapojuje i několik náhodných chodců, dobývá místní kuchařka, která už má hotovo a zpívá jako poslední. Ruce si utře do zástěry, dá je v bok a postaví se k hudebníkům. Stačí jedno mrknutí, a už hrají evidentně její oblíbenou: Lisabon zpívá, když má chuť plakat. „To je jedna z nejznámějších fado, vlastně se z ní všechny ostatní odvíjejí. Fado znamená osud a vzniklo právě tady. Je o lásce, ale také o slavné minulosti Portugalska. Na doby, kdy nám patřila velká část světa, vlastně pořád vzpomínáme – i když jsme je nezažili, máme je v sobě a je nám líto, že se nám nežije tak jako dřív. Vyděláváme totiž jako Portugalci a utrácíme jako Evropané, což není nijak povbudivé,“ říká mi majitel hospůdky Henrique Gascon. V očích má jiskry hrdosti: na svůj národ, který toho tolik dokázal, ale také na svoji ženu, která se o něco slabším hlasem přidává ke kuchařce…

Foto: Jan Rybář

Byznysmen Vasco da Gama
Všudypřítomnou melancholii ukrytou v Lisaboňanech pochopíte, když se vydáte k dokům a projedete se po břehu řeky Tejo. Odsud vyrážely na objevitelské cesty celé tucty lodí. Námořní ráj dnes stojí o kus dál – ve čtvrti Belém. Dominuje jí už celá staletí Belémská věž, která město chránila před nepřáteli. Stojí v řece, a tak jedinou možností, jak se dostat dovnitř, je přejít po úzkém můstku. Krásný výhled však stojí za to. Před vámi je Jeronýmský klášter, který – ať už to zní jakkoli kýčovitě – nesmíte při návštěvě Lisabonu vynechat. Původně tady stála jen kaplička, kam se mořeplavci chodili před vyplutím pomodlit, až král Manuel nechal v 15. století na místě postavit gigantickou stavbu v jedinečném architektonickém stylu. Manuelský sloh nikde jinde nenajdete – je plný kamenných ornamentů rostlin, mušlí, ryb, medúz, provazů… A právě tady sídlí Námořní muzeum. Vedou ho pořád opravdoví námořníci a zdejší ředitel je skutečný kapitán, který zbrázdil kus světa. Je to vlastně takový moderní portugalský dobyvatel, i když se prý místo dobývání na svých cestách ve volném čase víc věnoval sbírání obrazů a koření. „Nějaký čas jsem strávil v Mozambiku, na Timoru, v Japonsku… Tam všude jsou námořní základny, odkud naši slavní objevitelé vozili do Evropy poklady. Já objevím kus světa, když se dostanu k nějaké nové bylině nebo krásnému obrazu,“ usmívá se kapitán José António Rodrigues Pereira. Na oko ledabyle přitom mávne kolem sebe. Na stěnách haly, která je plná glóbů, námořních přístrojů a maket lodí, visí desítky maleb. „Většina patří mně. Žena byla naštvaná, že pořád někde pendluju, a tak musely z domu.“ Rodinné drama se odehrálo i v jedné z originálních lodí, která patřila králi Carlosovi. Když nahlédnete do kajuty, zadívejte se na pravou stranu stěny nad sofa. Uvidíte tam díru po kulce – tu vypálila Carlosova manželka Amélie na milenku, s níž tady muže nachytala. Mezi dalšími loděmi tady stojí i ta, s níž Vasco da Gama doplul v roce 1498 do Indie. Kapitán mě na to však upozorňuje bez valného nadšení. Zato se zaníceně zastaví před tou, se kterou Bartolomeo Diaz obeplul v roce 1488 mys Dobré naděje. „To je můj hrdina. Měl jen dvě lodi a vůbec špatné podmínky. Vasco da Gama byl spíš jen chytrý obchodník a politik – do Indie zkrátka přijel udělat byznys.“

Olé, korrrida!!
Odvaha však Portugalcům nechybí ani dnes. Někteří z nich to dokonce každý čtvrtek dokazují při býčích zápasech v lisabonské aréně Campo Pequeno. Zvíře tady sice nezabíjí, ale podívané to na dramatičnosti neubírá. Zdejší býčí zápasy jsou totiž úplně jiné než ty ve Španělsku. Arénu nejprve za doprovodu trubky a později orchestru obkrouží tři muži na koních – tzv. cavaleiros. Většinou se jedná o mladíky z aristokratických rodin, které se tomuto „sportu“ věnují už celé generace. Z toho, co předvádějí jejich oři, vám bude padat čelist, a to zcela bez přehánění. Umějí totiž i nádherně „tančit“! A to i kolem býka, do jehož hřbetu jezdci v nádherných pradávných kostýmech zapichují kopí. Ještě se dotknou rohu býka, kterého bolest bičuje ke stále větší rychlosti, a jsou na druhé straně arény… Za deset minut, po které zápas trvá, zasadí zvířeti až šest ran a vymění několik koňů – není výjimkou, že některé z nich býk vážně poraní, stejně jako cavaleira. Někdy na zklidnění, jindy naopak na rozzuření býka, vstupují na scénu bandaleiros – obdoba španělských toreadorů. Rozvlní kolem sebe rudožlutou látku, a zvíře se může zbláznit. Bandaleiros předvedou, co umějí, a pak ladným skokem zmizí za zátarasy. Poslední a snad nejnáročnější kousek teprve nastává. Do arény vchází osm forcados, mladých kluků, neprofesionálů, kteří mají za úkol jediné: býka holýma rukama chytit a zkrotit. Jeden z nich si nasadí na hlavu zelenou čepici a začne se k němu přibližovat, až je vzdálený třeba jen tři metry. „Torro, torro,“ křičí na zvíře. Býk se rozbíhá proti chlapci, ten mu naskočí nad rohy, pevně se chytne hlavy a na něj se okamžitě „přilepí“ šest dalších kolegů. Býk se cuká, některé z nich shodí a ti končí pod jeho kopyty. Nakonec se zklidní, poslední z kluků ho chytne za ocas a nechává se jím točit dokola, až je zvíře úplně klidné a pokorně stojí… Bandaleiros ho pak zkušenými pohyby barevných pláštěnek navedou až do brány ven z arény. Druhý den jde zvíře na porážku, stejný býk se totiž tady nesmí objevit dvakrát… Zato cavaleiros, bandaleiros i forcados jsou národními hrdiny jako jinde fotbalisté nebo hokejisté. Při závěrečném uklánění obecenstvu jim z tváří teče krev, muži tleskají, ženy slzí a leckdo hodí kus oděvu, aby ho cavaleiros chytili a hodili zpět. Lisaboňané věří, že jim to přinese štěstí. Stesk po skvělých dávných časech Portugalska v sobě nezapřou, stejně jako víru, že jednou budou zase uznávanou mocností. Tak tomu vlastně ale už je: jsou mocností emocí, a ani vy tady ty svoje nikam nezavírejte. Lisabon, to je svůdce, nesnažte se mu odolat…

O autorovi: Zuzana Rybářová (255 dalších článků)

Mgr. Zuzana Rybářová, mediální konzultant a zároveň známá novinářka zaměřující se na cestovatelský sektor. Pracovala mj. jako šéfredaktorka časopisu Travel Digest, dnes je sama sobě šéfem v kreativní agentuře Amaze.cz, v níž působí především jako konzultantka v oboru Public relations. A samozřejmě: vede portál Malý Dobrodruh.cz a je pravidelným hostem pořadu Sama doma České televize. Více si o ní můžete přečíst zde: Zuzana Rybářová - profil.


Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

*