Jsa majitelem dvou malých dětí a jedné manželky, musel jsem si na konci zimy nerad přiznat, že můj soukromý outdoorový život je v troskách. A já to tak nenechám! Bouchl jsem pěstí do stolu, raději když byla manželka pryč.

Léto s kajakem
Na kajaku s dětmi. Foto: Jan „Šťovík“ Šťovíček

Hlavním kriteriem pro výběr vhodného outdoroového směru byla jednomužnost, abych byl schopen aktivitu provozovat sám a jednak abych ji musel provozovat sám. Po prozkoumání možností mi jako ideální vyšel kajak, vzhledem k rodinným protestům ohledně rizika úhynu na divoké vodě kajak mořského typu a vzhledem k prostorovým možnostem mé domácnosti (sea)kajak nafukovací. Výsledkem intenzivního pátrání nakonec byl nafukovací kajak Framura. Dostatečně stabilní, s pevnou palubou, aby mi tam nikdo, zejména děti, nelezly a dokonce s úložnými prostory před a za kokpitem.

Plán mojí outdoorové obnovy začínal mít konkrétní obrysy. Několikadenní pádlování, jen já a příroda. Netušil jsem zatím, jestli se budu plavit po norských fjordech, řeckých ostrovech, Mazurských jezerech, Balatonu, kolem skotských útesů, podél islandského pobřeží či v zátokách Jadranu. Bylo mi to jedno. Zodpovědnost ale v každém případě radila absolvovat alespoň krátký přípravný trénink.

Myslím, že nemusím zdůrazňovat, s jakým pochopením se doma setkal můj plán na letní individuální dovolenou. Šance, že se ještě před odjezdem – ať už to bude kamkoli – dostanu někam sám, byla nulová. Musel jsem nakonec vystačit se setkáním mnoha spřátelených rodin u obrovského rybníka na začátku léta. Ve správný okamžik jsem vybalil zbrusu novou Framuru, ohromil přihlížející podpantoflácké taťky, vypnul palubu třemi kovovými šprajcy, nainstaloval směrovou ploutev a foukal. Byla to krásná loď. Už v okamžiku, kdy jenom ležela na břehu připravená vyplout, byla krásná. Našteloval jsem sedačku, zrcadlo a obruč sloužící za límec. Po krátké zkušební plavbě jsem ještě proklel výrobce, že do kompletního setu, který jsem výslovně požadoval, nepatří i špricdeka, protože voda z pádla mi camrala voda na stehna.

Léto s kajakem
Léto s kajakem. Foto: Jan „Šťovík“ Šťovíček

I je Framura skvělá turistická loď. V přední i zadní části paluby jsou vstupy, kryté zipem, jimiž je možné do podpalubí nacpat náklad. Pravda, díky šprajcům není výsledný otvor zdaleka tak prostorný, jak se zdálo z obrázků, takže jsem velký loďák musel přebalit do několika menších. Drobnosti, které mají být po ruce, se pak snadno nastrkají jen tak, jak se dá, pod síťku či gumového pavouka. Fakt je, že se síťka se hned při prvním použití zamotala do zipu a trochu se potrhala, ale na to si zkušený jezdec, kterým se co nevidět stanu, prostě dá pozor.

Naloženou loď jsem zanechal na břehu a šel ukonejšit svou snad až zbytečně ironickou ženu. Se slavnostním pocitem jsem se vracel k plavidlu a ztuhl. Jeden loďák ležel vyvrhnutý na břehu v bahně, před chvílí krásná čistá červená Framura byla obalena řasami a blátem. Druhý loďák, ze zadního nákladového prostoru – čert ví, kde se v něm ta síla ve čtyřech letech vzala – právě doloval můj starší syn.

„Tohle s sebou nepotřebuješ,“ oznámil lakonicky a na vysvětlenou dodal: „To bysme se tam nevešli my…“Paluba se zavlnila a z otvoru na přídi se objevila střapatá hlava ani ne tříletého bráchy. „Já sedím tady, víš?!“ Děti! Schválně jsem si koupil loď jednomístnou, aby mi do ní nelezly děti. A teď mi z předního i zadního palubního otvoru, mezerou v otevřeném zipu, koukaly dvě dětské hlavy. Prakticky nahé a bez vest.

Léto s kajakem
Na vodě je pohoda. Foto: Jan „Šťovík“ Šťovíček

„Nemají vesty,“ obrátil jsem se zoufalým a zároveň vítězným pohledem na svoji ženu.„To asi pojedeš hodně opatrně,“ usmála se a odrazila špičku od břehu. „A užijte si to!“ Tréninková plavba měla nakonec zcela jiný charakter, než jsem si kdy představoval. Framura i s nákladem lehce klouzala vodou. Pak se náhle naklonila doprava a u zádě mocně zacákalo. „Já dělám motor,“ slyšel jsem odzadu. Dítě, mocně vykloněné, mlátilo rukama do vody. „Já dělám motou,“ ozvalo se jako ozvěna zepředu se stejným doprovodem vodní tříště a loď se mohutně naklonila vpravo, což pro mne bylo jak simulátor průjezdu lofotským mäelstrømem.

Naštěstí jsou zipy na palubě umístěné excentricky, jeden vlevo a druhý vpravo, a tak se náklony mých „motorů“ vzájemně vyrušily a Framura se rychle stabilizovala. „Čůrat!“ zaznělo mi najednou za zády. Vyplašeně jsem se rozhlédl. Ke břehu všude daleko, navíc bych tam stěží dokázal s takovým nákladem bezpečně přistát. „Asi se počůrám…“ „No a co.“ Kdyby něco, loď vypláchnu – nakonec má Framura na zádi vylejvací otvor, tak co…

Ostatně, následkem vody kapající z pádla nevypadal ani můj vlastní klín dvakrát důstojně. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl být tvrdý a neustoupit, se z předního palubního otvoru ozvalo: „Kakaaat!“ Testovací tréninková cvičná plavba se naprosto vymkla kontrole. Vrátil jsem se ke břehu vyčerpaný, fyzicky i psychicky. Když jsem pak cpal do podpalubí znovu ty vyházené loďáky, věděl jsem, že jsem připravený na všechno. Ať už se na nové Framuře vydám kamkoli, horší to být nemůže.

Sebetěžší loďáky si nehrají na motory, nechtějí čůrat ani kakat. Loďáky mě nenaženou mezi řasy poslouchat žabí koncert a dokonce se ani nesnaží chytat vodoměrky. A nejlepší na tom je, že ať zamířím kamkoli a s jakýmkoli nákladem, vždycky už tam ti caparti tak nějak poplují se mnou.

Text a foto: Jan „Šťovík“ Šťovíček

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*