Konečně jsme šťastně celá rodina docestovali do Chorvatska. Tedy šťastně, hm…já jsem byla polomrtvá, protože jsem před cestou dostala virozu, která mě vždy zcela dokonale odrovná. Když jsem u hotelu vypadla z auta tak si kolemjdoucí podle mé vizáže mysleli, že cestujeme někam na ledovec. Krk jsem měla omotaný šálou, na hlavě čepici a silný svetr to z jediného důvodu. Doufala jsem, že taková sauna zbaví mé tělo bacilů a mě bude lépe. Bohužel se tak nestalo. ¨

Text a foto: Jana Skácelová

Chorvatsko, dovolená, Jana Skácelová, Malý dobrodruh

Vypadala jsem příšerně a recepční rozpačitě kroutili hlavou nad takovým přízrakem jako já. Doploužila jsem se na pokoj, věci z auta jsem naházela hala bala, jedno přes druhé a padla do postele. Manžel udělal totéž, ale z jiného důvodu. Byl zase unavený z řízení. I přes můj ubohý stav mě jeden ze synů tahal za nohu, ať jdu s ním do bazénu a druhý mě třepal s rukou – to zase ať jdu s ním plavat do moře. Když viděli, že je maminka neschopna komunikace, tak toho nechali. Seděli však vzorně u mé hlavy a doufali v brzké uzdravení. Manžel ještě před odjezdem koupil dvou litrovou flašku

burčáku, protože věděl, že tenhle lahodný mok zbožňuji a chtěl udělat Janičce radost. Také se těšil, jak bude po cestě veselo, když budu popíjet. Jenže….přes můj krkobol jsem neměla na nic ani pomyšlení a burčák zůstal neporušen.

Tak ležíme oba vyčerpáni v postelích. Já na zádech a protože jsem postižena mou prací – tj. neustálých vybavováním interiérů a dekorací, tak mě napadlo, podívat se aspoň půl očkem, jakže vypadá ten náš pokoj. Opravdu velmi ztěžka otevřu půl oka. Moje oči jsou velké, takže mi stačí ho jen pootevřít a vše mám zmapované. Tím očkem projedu celý pokoj a kriticky v duchu řeknu: “Hm, ani obrázek na zdi nemají.” A oko hned zaklapnu. Jenže v mé duši se pohnulo svědomí, že opět něco kritizuji a posuzuji. Proto se chci v duchu omlouvit autorům tohoto pokoje anabírám znovu sílu na otevření oka, abych našla něco, co stojí za chválu. Následuje druhý pokus otevření kukadla. Prohlížím pokoj a chválím: “Nóóó, ale mají tady pěkně čistě vymalováné, takové krásné bíle stěny.”Oko se zavřelo a já jsem byla šťastna, že jsem tak odčinila hřích mého rouhání.

Ležím, funím a najednou!!! Pane Bože, co se dějeee!! Šílená detonace nás oba s manželem vystřelila z postele. Rána jako z děla a my – zděšení, vůbec netušíme co se děje. V našich očích je zmatek a strach, že by snad atentát…!! Když však vidím, že ta krásná bílá stěna, kterou jsem před chvilkou chválila má kropenatou fazonu a z ní kape cosi na vše, co je rozložené po pokoji a tisíce zelených střepů z lahveje všude kolem, tak je jasné, že se o slovo přihlásil burčák. Jak jinak, než že jsem to schytala já. Měla jsem přece ten burčák pootevřít a né ho nechat zavřený!! Co teď? Manžel láteří a sakruje. Ležel zcela nahý pod tou jejich plachetkou a tak nahý vstal, vzal nějaké hadry, které byly po ruce a pokoušel se kapající dobrotu ze zdí nějakým způsobem odstranit. Komičtější scénu jsem v životě neviděla.Tak jsem dostala “úžasný nápad.“ Poprosila jsem syna o něco jedinečného. A to, ať mi podá kameru a foťák, že tatínka takhle zvěčním. Na filmování jsem ještě sílu měla! A na strašné smání taky. Ale to byl již oheň na střeše a vrchol všeho. Manžel se rozzuřil ještě víc, že mám tak praštěné nápady a začal i mě plácat tou burčákovou hadrou. A ať prý s sebou mrsknu a pomohu mu. Předstírala jsem pomáhání, protože při představě uklízení této spoušti se mi ještě více přitížilo. Tak jsem aspoň přeskládávala různé zaleptané věci z místa na místo… lepily naše pasy, tašky, oblečení, deky,…prostě vše. Tehdy to bylo dramatické, nyní se tomu směji. Podařilo se nám po celodenním uklízení tuto explozy odstranit, ale pěkně jsme si mákli. Samozřejmě to mělo pokračování, každý den se stalo něco dramatického, čemuž jsem se posléze smála na celé kolo a můj smích zněl daleko – až v chorvatských horách…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

*