Konečně jsme celá rodinka usedli v jedné romantické zahradní restauraci v nádherném historickém městečku v Maďarsku. Všichni měli ukrutný hlad. Já asi největší, a proto jsem nechtěla zdržovat hledáním v jídelním lístku a zatvářila se jako profík, znalý tento podnik. Věděla jsem, že mají to nejúžasnější vegetariánské rizoto na světě. Několikrát jsem ho tam baštila a vždy to byla nebeská píseň…
Text a foto: Jana Skácelová
Když přišel vrchní s jídelním lístkem, tak jsem odmítla a hrdě dala najevo, že vím co chci a tvářila se na mé chlapy, že jen zdržují. Honzík (10-ti letý), točil všemožně lístkem a moc se v tom neorientoval. Řekla jsem mu upřímně: ,,Honzulko, mají tady pizzu, dej si a můžeš třeba vegetariánskou, aspoň ochutnám.“ Jenže na mou starost se Honzík rozčílil a opáčil: ,,To tak, znám tě, ochutnáš a zblajneš mi celé jídlo. A víš co, já už nic nechci. Obědvat nebudu!“ Honza mě křivým obviněním naštval, a aby toho nebylo málo tak pokračoval: ,, A víš co, mami, vůbec se mnou nemluv. Nutíš mě v obchodě, abych si koupil dámský oblečení.“ Na to už jsem neměla slov. Takhle se k mamince chovat. Ruku na to, že jsem mu žádné dámské hadry nenutila. Bylo to sportovní oblečení a to se většinou nerozlišuje. Aspoň z mého pohledu. Mezitím manžel i Milda vybrali své dobroty a zvládli ještě k tomu uštědřit Honzíkovi různé tituly, které raději nebudu uveřejňovat. Opravdu romantika sama.
Už jsme se celí natěšení dočkali. Vrchní přicházel a jak jinak, rovnou ke mně.
Jééé, rizotečko zlaté, jak mé bříško čeká…. Ale co to vidím ?!? Můj obličej by stál za nafilmování, protože je na mém gesichtě vše vidět a to by stálo za záběr. Starší syn Milda, který seděl proti mně a uviděl můj zděšený a vytřeštěný výraz, tak se podíval, cože se to ke mně nese a pak, protože dělá stejné tlamy jako já, tak jeho obličej dostal můj výraz. Na tom talířku totiž hověl jeden jediný, ubohý a malinký kopeček rýže. Tohle bylo to rizoto, které jsem zde naposledy baštila a pak se nemohla unést? Kluci soustrastně zírali s otevřenou hubou a jen Honza se škodolibě řehtal. Kopeček jsem zblajzla než by řekl švec a nechápala jsem co to má znamenat. Mezitím mi Milda hodil na talíř kus hmoty, o které byl přesvědčen, že to je sýr Tofu.
,,Mili, to se mi nezdá. To smrdí jako paštika.“ a krčila jsem nos. ,,Fůůj, už to nechci.“ řekl Milda a udělal výraz, jako že se poblije. Přemlouvala jsem ho, ať paštiku nechá a sní zbytek. Měl hlad a věděl, že specialitka není nejlevnější, tak to nakonec do sebe nasoukal. ,Já bych si ještě něco dala do bříška, mám stále hlad, myslím si. Jakmile jsem však na to pomyslela, tak se na mě manžel podíval a řekl: ,,Jani, mně je hrozně zle, polívá mě studený pot. Musím jít pryč a jíst už nebudu.“ S Mildou jsme se porvali o jeho polovinu oběda, ale jistě, že jsme s ním také soucítili! Manžel si objednal smažený kuřecí řízek, k tomu rýži a nějakou marmeládu. Doma by mi to mrsknul na hlavu, ale tady to bylo něco nóbl. Mému drahému se naštěstí udělalo dobře, ale já měla stále hlad. A Honzík také. Proto rychle do auta, kde bylo ještě několik svačinek od Janičky z domu, co nachystala ještě před cestou.
A proč toho rizita bylo tak málo? Jak mi vrchní oznámil, tak po nějaké době ho v jídelním lístku přesunuli z hlavního jídla na předkrm. Tak a vše bylo jasné….
