Akrobatické kousky pořádané na ulicích, cestách, chodnících a mnoha dalších komunikacích, to je parkour. Člověk, jenž tento sport provozuje, se nazývá traceur a někdy se může i zdát, jako by létal. Lidé tyto nadané lidi mnohdy odsuzují a považují je za vandaly, ale nikdo už pak neví, kolik dřiny za tím stojí, aby se naučili tyto nebezpečné, ale přesto dobrodružné a zábavné kousky. Nyní máte možnost se o tomto moderním způsobu zábavy dozvědět něco víc.

Parkour bychom těžko nějak zaškatulkovali. Není extrémním sportem, ale je spíše uměním pohybu při překonávání libovolných překážek, při kterém jsou využívány přirozené pohyby jako běh, skákání a lezení. Smyslem je dostat se bezpečně co nejrychleji a nejefektivněji z místa na místo. Parkour bychom mohli přirovnat k bojovému umění. Pokud ho děláme naplno a správně, může se stát naší životní cestou, filozofií. Parkour je oslavou lidského těla a ducha. Traceur si tak naplno užívá možností, které mu nabízí město a příroda. Hledá si vlastní cestu a neustále se překonává.

Tvrdý trénink

Lidé, kteří se parkouru věnují, mají za sebou stovky hodin posilování, stejně tak jako mnoho pádů. Neustále na sobě pracují a učí se novým metodám bezpečným pro ně, ale i pro okolí. Parkour tedy rozhodně není zábavou vandalů, jak ho někteří lidé vidí. Je jasné, že pokud se s člověkem, který nerespektuje pravidlo „chodíme po chodníku“, setkáme poprvé, tak ho z vandalismu budeme podezřívat. Ale parkouristé se snaží své okolí udržovat. Protože i jim jde o to, aby se pohybovali v čistém a bezpečném prostředí. Parkour je tak mnohdy nepochopeným projevem velmi tvrdého tréninku cílevědomého umění pohybu.

Odkud parkour přišel?

Jak už název napovídá, pochází z Francie, kde byl definován Davidem Bellem. Ten se věnoval bojovým uměním a gymnastice, a snažil se najít způsob, jak těchto dovedností využít v každodenním životě. Inspiroval ho jeho otec, který se v rámci výcviku ve francouzské armádě dostal k přirozené metodě překonávání překážek. David Belle tak v otcově výcviku spatřil základ pro to, co hledal. A tak začal rozvíjet svět úžasných možností lidského těla – parkour.

Posilování je trénink

Trénink parkouru spočívá v posilování, tréninku účinných pohybů, rozvoji těla a mysli s cílem, aby se člověk ve všech situacích uměl pohybovat klidně a sebejistě, a aby uměl překonat překážky, které mu přijdou do cesty. Pokud byste s tímto uměním pohybu chtěli začít, tak nepotřebujete žádné drahé vybavení. Bude vám stačit pár kvalitních bot. Hodně času budete muset věnovat usilovnému tréninku, se kterým vám ráda pomůže rozrůstající se česká parkourová komunita.

Jak se stát traceurem?

Než se tedy začnete pokoušet skákat po sloupech, zdech a všem, co se vám dostane do cesty, podívejte se na internetu na videa s některými úžasnými kousky a zkuste zkontaktovat někoho z parkourové komunity. Ať na městskou džungli nejste sami. Kamkoliv se rozhlédnete, najdete prostor pro parkour. Nevěříte? Přesvědčit se můžete na tomto videu, kde dva nejznámější experti na parkour předvedli mistrovské skoky přímo v nákupním centru na Zličíně v Praze.

Kluci,kteří ovládají parkour

Jakub

Jakubovi Dohnalovi je 21 let a s parkourem začal v roce 2006, kdy mu kamarád ukázal video na YouTube, kde David Belle (zakladatel parkouru) skákal přes budovy a prováděl další různé skoky. Zalíbilo se mu to, a tak začal napodobovat to, co ve videu viděl. „Dva roky jsem nevěděl, co přesně dělám, prostě jsem se pohyboval. Pak jsem náhodou narazil na internetu na další video a díky tomu jsem zjistil, že se tomu říká parkour,“ říká Jakub Dohnal, který je v parkourové komunitě známý také jako Jim. Netrvalo dlouho a s kamarády založili skupinu Sans Encombre. Od roku 2010 je ale členem skupiny Urban Sense, se kterou zažívají mnoho úspěchů. Jedním z největších úspěchů je spolupráce se sportovní značkou Adidas Originals. „Společným cílem týmu je to, že se chceme živit tím, co nás baví a každým dnem jsme blíž k dosažení tohoto cíle,“ říká dále Jakub Dohnal. Pochopitelně člověk často narazí na nepochopení či odpor. Zbrzdí ho nějaké zranění, stejně jako v každém jiném sportu, ale i to je třeba brát jako součást tréninku. Všem, co by chtěli s parkourem začít, doporučuje pěstovat trpělivost a uvědomit si, že  lidské tělo je to jediné, co člověk za celý svůj život nemůže změnit, a proto o něj musí pečovat a být opatrný. Začít trénovat dopady, pády, posilovat, protahovat se atd. Co člověk dá tréninku, to z něj zase dostane zpět.

Antonín

Antonín Musil, dvacetiletý parkourista, který je známý také jako Tony, se jako malý věnoval gymnastice a judu. Rád lezl po skalách, skákal a houpal se po stromech. Jeho idolem byl a stále je Jackie Chan. Časem začal chodit na capoeiru (brazilské bojové umění), která mu dala spoustu nových možností ve skocích a v pohybu obecně. „K parkouru mě přivedli kámoši. Jeden z mých snů byl skočit backflip. Když jsem ho skočil poprvé, byl to fajn pocit a od té doby mám tenhle pocit pořád. Je důležité si před skokem uvědomit, že strach je jen hovno v záchodě, co smrdí, ale vždycky se dá spláchnout! Teď nebo nikdy,“ říká Tony. Tony se účastnil pořadu Česko Slovensko má talent, fotil pro časopis Respekt a vyšlo o něm několik článků v novinách. Nejvíce je ale hrdý na to, že je členem týmu Urban Sense, který považuje za svou druhou rodinu. Co by poradil lidem, kteří chtějí s parkourem začít? Aby nepřeceňovali své síly a poznávali, co dokáže jejich tělo. Měli by začít na malých překážkách a postupně přejít na větší. Hlavně by ale měli myslet na své zdraví. Na závěr Tony k parkouru dodává: „Lidé hledají cestu a vidí překážky, kdežto my vidíme cestu a hledáme překážky.“