Před Vánocemi jsme se rozhodli ze si vyjedeme na hory. Měli jsme jet jen čtyři chlapi: bráchové Jáchym a Štěpán, táta a já a ještě celá skupina našich kamarádů. Náš cíl byla Itálie kde, abychom se vyblbly na sněžných hračkách. Ať už na snowboardu anebo na lyžích. Ale čekaly nás skoro jen samé katastrofy.

Na vlastním těle zažil a sepsal Kryštof Barvínek.

Kryštof Barvínek, Soutěž Malý dobrodruh
Na snímku je autor fotografie Kryštof Barvínek

První den, když už jsme konečně vstali a asi okolo jedenácti hodin nasedli do auta, tak dal táta Jáchymovi do ruky permanentky, aby z nich opsal kódy, protože když se potom ztratí tak se dají pořídit nové se pár euro. Kódy sice Jáchym opsal a permanentky někam odložil, ale ty se vzápětí ztratily a nebyly vůbec k nalezení. Asi tak po hodině marného hledáni, kdy táta začal rozebírat auto jsem Štěpán a já odešli jezdit. Jáchym s tátou hledali permanentky asi ještě hodinu, až dospěli k názoru, že zmizely. Kódy byly naštěstí opsané a tak si šli vyzvednout ta nové ‚za pár euro‘. No jo, problém byl ale v tom, že ty se mohly koupit až příští den. Pokladní je pouze zablokovala. Tak táta s Jáchymem začali opět hledat, a nakonec je našli. Byli pod nějakým deklem co dělí řidiče a spolujezdce. Takže z toho se nedá říci, že bychom začali dobře.

Den druhý už jsme měli již vše, dokonce i permanentky. Rozhodlo se, že pojedeme do Pampeaga. Bylo málo sněhu a abychom se dostali na sjezdovku muselo se nejdříve vyjet vajíčkem, pak lanovkou, a pak lanovkou dolu. No a když se dalo konečně lyžovat tak hned první jízdu jsem spadl na hlavu a byl tu lehký otřes mozku.

Den třetí: Já ležel doma a ostatní jeli tam, kde jsme byli den předtím nestačili užít. Jenže Jáchym najel na skokánek a přetrhal si vazy v koleně.

Den čtvrtý: Já ležím doma, Jáchym leží doma. A trosky rodiny jedou na kopec. Kupodivu všem těm naším známým se vrátili všichni v pořádku.

Pátý den se mi udělalo líp a mohl je taky, sice jen na lyže, ale jel jsem. Táta se ráno rozzlobil, že mu nikdo nepomáhá a řekl Štěpánovi, ať zabalí alespoň batoh. To se Štěpán namíchl a zabalil do batohu snad úplně všechno. Tento den jel Štěpán na snowboard, ale dal si podmínku, že si ho bude moc vyměnit za lyže. To mu sice táta odsouhlasil, ale přitom si myslel, že si ani nebude nic chtít měnit. Když jsme vyjeli nahoru tak jsem pověsil batoh na naše obvyklé místo, na plot. Docela dobře se nám jezdilo, až do té doby, než začal Štěpán remcat, že chce lyže a na ten snowboard. Byly tu hned dva problémy, Štěpánova tvrdohlavost a to, že už byly skoro tři hodiny a vleky zavíraly ve čtyři. No, to by jste m museli znát Štěpána a prostě naší rodinu. Nevím proč, ale nikdo nedbal na moje rady, že je už pozdě a že se nestihneme vrátit na spojovací lanovku. Táta se prostě rozjel na jedinou sjezdovkou s trochou sněhu a bylo. Tu sjezdovku na kterou se táta tak těšil jsme ani jednou nesjeli, protože najednou tátu začalo trochu zajímat to co sem říkal o tom čase, a že už asi jedeme. Asi si sami domyslíte jak to dopadlo. No spojovací lanovku jsme zkrátka nestihli. Bylo tu však ještě pár problémů. Nahoře jsme měli batoh plný věcí. A nevěděli jsme, jak se dostat zpátky domů. Tak začalo hledání ski-busu, ale podle jízdního řádu neměl jet. Nakonec nám nezbylo, než zavolat našemu kamarádovi a poprosit ho, aby pro nás dojel. Asi po dvaceti minutách čekáni se najednou někde objevil ski-bus.´V tu chvíli jsme nevěděli co dělat, ale uvědomili jsme si že bude lepší nastoupit a zavolat, ať se na nás vykašlou. Tak po deseti vteřinách jízdy v autobuse najednou proti nám jelo auto našeho známého. Když to zjistil, bombardoval nás smskami jako „lumpové čekám v Pampeagu“…( bylo to tak trochu ostřejší).

Nakonec to vše ale dopadlo dobře, batoh nám poslali poštou a kamarád nám odpustil.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

*