Vyhrát, to je báječný pocit. Ať už hrajeme karty, závodíme v bazénu nebo luštíme kvíz. A co teprve ve škole, kde je spousta příležitostí k soutěžení. Horší je ovšem, když se štěstí otočí zády. Ale i na prohru je třeba si zvyknout a co nejdříve to naučit i děti.

Štěpánka Štrougalová, Baby club Juklík
Štěpánka Štrougalová s dětmi. Foto: juklik.cz

„Prohrávat je nepříjemné, jenže jak každý dobře ví, prohry k životu patří, a proto je třeba umět s nimi zacházet. Čím dřív děti naučíme, jak prohry přijímat a jak na ně správně reagovat, tím pro ně bude každá podobná situace snazší,“ říká Štěpánka Štrougalová z Baby Clubu Juklík, zkušená lektorka plavání, která nasbírala spoustu cenných zkušeností i při výchově svých 4 dětí.

Právě při sportování je už u malých dětí vidět, jak různě se s prohrami vyrovnávají. Některé dítě se vzteká. Jiné pláče. Další se uzavře do sebe. Některé naopak potřebuje neustále mluvit a se svými pocity se svěřovat.

„Jakákoliv reakce je správná. Dítě musí pocit prohry poznat a prožít si ho. A naučit se s ním zacházet. My rodiče mu to ale musíme dopřát,“ upozorňuje Štěpánka Štrougalová s tím, že často se setkává při své práci v areálu plaveckého bazénu s opačným přístupem. Rodič, s dobrým úmyslem a ve snaze uchránit dítě před nepříjemnými pocity, které přirozeně s prohrou přicházejí, zvolí postup, jímž dítěti vlastně škodí.

Zde jsou příklady několika situací, kdy bychom měli „vydržet s nervy“ a nechat dítě prožít si pocit prohry.

Cena patří pouze vítězi

Plaveckých závodů se účastní dva sourozenci, ale vyhraje pouze ten starší. Dostane medaili, pěkné tričko a krásnou hračku. Mladší sourozenec pláče – nevyhrál nic.

Běžná reakce: Rodičům je benjamínka líto nebo jim dojde trpělivost s jeho pláčem. A tak řeknou: „Neplakej, půjdeme do obchodu a koupíme úplně stejnou hračku.“ Anebo „Víš co, já se zeptám, jestli jde to krásné tričko koupit.“

Jenže takové řešení vůbec nedovolí dítěti projít pocity nezdaru a neúspěchu, které ovšem také potřebuje zažívat. A je tu ještě druhá stránka věci. Jak se pak asi cítí starší sourozenec? Má radost z úspěchu. Z toho, že byl dobrý. Ale také z ceny, která mu právem náleží. A najednou je jeho krásné vítězství shozené jedinou větou „To se přece dá koupit“.

Lepší by bylo: Vydržet příval slz dítěte, které prohrálo, a když se uklidní, vysvětlit mu, že vždy může vyhrát jen jeden, že těch, co prohráli, je spousta, a jak moc se brácha snažil a jak moc si medaili, hračku i tričko zaslouží. A že příště může být na jeho místě zase ono.

Plavání v Juklíku
Radost ze závodění mohou mít všechny děti. Foto: www.juklik.cz

Samostatnost je taky výhra

Každé dítě s oblečením bojuje. Ono to vůbec není jednoduché zvládnout, kam která končetina patří, rozmyslet si, aby punčocháče byly na lic a tričko obrázkem dopředu…

Běžná reakce: Spěcháme, stále doháníme čas, a tak když vidíme, jak se dítě s oblékáním potýká, dojde nám trpělivost a řekneme: „Ukaž, já ti to obleču. “ Nedáme mu prostor a při prvním nezdaru, náznaku prohry, jej „zachráníme“.

Lepší by bylo: Udělat si na oblékání víc času, počítat s tím, nikam nespěchat a dovolit dítěti několik pokusů. Samozřejmě, můžeme mu slovně poradit, případně i nějaký ten rukáv přidržet…

Jídlo je obřad a chce svůj čas

Většina malých dětí se s jídlem loudá a zajímá je spousta věcí okolo, jen ne to, co mají na talíři.

Běžná reakce: Většinou nám přijde, že dítě ne dostatečně rychle dává sousta do pusy, že se jídlu nevěnuje, takže mu jednotlivé kousky padají kolem talíře, na oblečení i na zem. Abychom si ušetřili práci s praním oblečení, uklízením a „nahnali“ čas, vezmeme lžíci a začneme dítě krmit sami.

Lepší by bylo: Vydržet pohled na upatlaný stůl, naučit dítě odmalička, že bryndák nebo ubrousek kryjící tričko není žádná hanba, a nechat malého strávníka v klidu jíst jeho vlastním tempem. S trpělivostí bychom pak měli sesbírat vše, co se potomkovi nepodařilo dostat do pusy. A věřit, že den za dnem bude šikovnější.

Bitvu na pískovišti jen sledujte

I tak poklidně působící místo, jako je pískoviště, se může změnit v bitevní pole. Děti se nejčastěji tahají o kyblík nebo bábovičky, někdy se najde i záškodník, který hotová dílka z písku škodolibě rozdupává…

Běžná reakce: Jakmile dojde na pískovišti ke konfliktu, maminky vyskočí z laviček a jdou situaci řešit. Vyšetřují, kdo komu co sebral, rozšlápl, zahodil.

Lepší by bylo: Pokud neletí lopatička na hlavu některého dítěte anebo nějaký malý zloduch nechodí s kyblíkem písku a nesype ho úmyslně ostatním dětem za krk, zkusit dát situaci prostor. Děti si většinou poradí samy. A pokud se stále nemůžou dohodnout, zkuste jim jen poradit, jak situaci řešit. Chybou by bylo rovnou nařizovat, co, kdo a jak má dělat.

Pohodové školní ráno
Děti potřebují slyšet a vidět, že ani rodiče nejsou dokonalí, že stejně jako ony prohrávají, a to v různých situacích. Foto: Pavel Ovsík, pixpo.cz

Pravidla hry můžou být jednodušší

Hrajete Člověče, nezlob se anebo Prší nebo jakoukoli jinou hru. A dítě stále prohrává. Je smutné, začíná se vztekat, že už hrát nebude. Co teď?

Běžná reakce: Pomyslíme si, přece ho, chudáka, musím taky nechat vyhrát. A tak záměrně kazíme, co můžeme, jen aby měl potomek radost, že vyhrává.

Lepší by bylo: Pokud už dítě necháváme vyhrát, dělat to opravdu nepravidelně a s precizní nenápadností. Hlavně ať nás neprokouknou starší děti. A ještě je jedna možnost – lehce změnit pravidla. Prostě je zjednodušit. Hrát pexeso třeba jenom s dvanácti dvojicemi. A puzzle? Zkuste postavit dítěti „rámeček“ – hned bude vkládat jednotlivé „puzzlíky“ mnohem jednodušeji.

Tip: Vyprávějte dětem o svých prohrách

Děti potřebují slyšet a vidět, že ani rodiče nejsou dokonalí, že stejně jako ony prohrávají, a to v různých situacích. A potřebují také vidět, jak dospělí na prohru reagují. Že jsou smutní, že uvažují, co příště udělat lépe, aby neprohráli, ale že se z toho nijak nehroutí. „Proto je velmi vhodné, když dětem vyprávíme o běžných situacích, třeba o tom, co se nám v práci nepovedlo, jak jsme špatně zaparkovali auto a pak platili pokutu, a že jsme z toho smutní, ale prostě si z toho bereme ponaučení, a jdeme dál. Děti musí zkrátka vědět, že i dospělí se s prohrou setkávají, a že prohra není žádný strašák, ale něco úplně přirozeného, co patří k životu. A že vyhrávat je velmi jednoduché. Ale mnohem těžší je být silný a umět prohru přijmout,“ uzavírá téma Štěpánka Štrougalová z Baby Clubu Juklík.

Štěpánka Štrougalová je majitelka Baby Clubu Juklík, což je dětské centrum, které je od roku 1988 průkopníkem v metodice kojeneckého plavání. Dnes provozuje několik bazénů, a kromě plavání pro nejmenší nabízí kvalitní plaveckou školu pro starší děti, plavání pro těhotné, aqua-aerobic a zábavné i vzdělávací aktivity pro rodiče. Štěpánku baví vše kolem dětí, a jak říká, jejich „přirozené výchovy“. Její další rady najdete také na jejím webu blog.juklik.cz

Zdroj informací: www.juklik.cz

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*