Jedno dítě skočí do vody bez váhání, druhé se drží okraje bazénu a třetí nechce ani namočit obličej. Když dítě plavání odmítá, nemusí jít o nechuť k vodě. Možná jen potřebuje více času, méně tlaku a jiný přístup. Jak mu pomoci, radí Štěpánka Štrougalová z plaveckého centra Juklík.
„Ne každé dítě potřebuje přidat. Některé potřebuje naopak zpomalit, získat jistotu a hlavně zažít, že se mu něco podařilo. Děti totiž nejsou tabulka výkonů. A u plavání to platí dvojnásob. Často je na vině obava z vody. To ovšem nemusí znamenat, že je dítko nešikovné. Může mít za sebou nepříjemný zážitek – třeba loknutí vody, pád nebo situaci, kdy se cítilo nejistě. Někdy ale jednoduše potřebuje více času, aby si na nové prostředí zvyklo,“ vysvětluje Štěpánka Štrougalová s tím, že odmítání dalších lekcí může vypadat jako nezájem o plavání, ale skutečný důvod může být úplně jiný.
Někdy pomůže začít individuálně
Zkušený instruktor dítě nepřesvědčuje, že jeho strach není důležitý. Místo toho upraví obtížnost úkolu, nabídne jednodušší krok a dá mu prostor. Právě pocit, že něco zvládlo, totiž může být mnohem důležitější než rychlý posun k další dovednosti.
„Někdy se také může stát, že se malý plavec necítí dobře ve skupině. To ale nemusí znamenat, že do ní nepatří. Možná jen potřebuje nejdřív získat trochu jistoty sám za sebe. Řešením může být, začít několika individuálními lekcemi a teprve potom dítě zařadit do skupiny. Při individuální lekci má lektor čas jen na něj a může se přizpůsobit přesně tomu, co právě potřebuje. Pokud má za sebou nepříjemný zážitek, může s ním postupně znovu vybudovat důvěru k vodě. Dítko se nemusí ohlížet na ostatní, může se soustředit jen na sebe a každý malý pokrok se pro něj stává vlastním úspěchem,“ podotýká zkušená trenérka.
A pak může přijít skupina. Ne jako další zkouška, ale jako přirozený další krok. Dítě už ví, co od lekce čekat, zná své schopnosti a může si začít užívat i to, co skupinová výuka nabízí – společnou hru, kamarády a radost z toho, že něco zvládá společně s ostatními.
Srovnávat děti nemá smysl
„Podívej, Anička už plave sama. Ostatní děti už se potápějí.“ Takové věty rodiče většinou říkají s dobrým úmyslem. Chtějí svého potomka motivovat. Jenže plavání není závod, ve kterém mají všechny děti dorazit ke stejnému bodu ve stejný den. Pokud má dítě pocit, že ostatní jsou stále napřed, může snadno získat dojem, že právě ono něco nezvládá. Místo radosti z lekce pak přichází nechuť.
Mnohem užitečnější je sledovat jeho vlastní pokrok. Minulý týden nechtělo namočit obličej. Dnes to zkusilo. Před měsícem se drželo rodiče, teď si na chvíli vystačí samo. Nechtělo skočit do vody, dnes to zvládlo z nízkého schůdku. Právě takové malé posuny jsou důležité.
Rodič nemusí být druhým instruktorem
„Jedna z nejlepších věcí, kterou může rodič udělat, je nepřidávat dítěti další tlak. Nemusí doma trénovat každý pohyb. Nemusí porovnávat techniku. Nemusí po každé lekci zjišťovat, zda už konečně ‚umí plavat‘. Stačí se zajímat, jak se cítilo. Co ho bavilo. Co bylo těžké. Na co se těší příště. A hlavně důvěřovat člověku, který ho ve vodě vede,“ dodává odbornice.
Pokud dítě cítí, že rodič instruktorovi věří, může se o tuto důvěru samo opřít. Když naopak dospělý během lekce nervózně sleduje každý pohyb a po skončení hodnotí výkon, může malý plavec získat pocit, že je neustále zkoušený. Z aktivity, která měla být příjemná, se pak snadno stane další povinnost.
Možná proto není nejdůležitější otázkou, jestli už dítě umí plavat, ale jestli se ve vodě cítí o něco jistěji než před týdnem, před měsícem nebo na začátku kurzu. „Neexistuje jediný správný věk, kdy dítě musí zvládnout konkrétní dovednost. Některé děti potřebují méně opakování, jiné více. Jedno se nadchne pro potápění, druhé pro skákání, třetí bude dlouho nejraději jen cákat vodu. Cílem je, aby se ve vodě postupně orientovalo, cítilo se v ní jistěji a dokázalo si ji užívat. A hlavně je důležité dítě naučit, jak se u vody chovat. Co je bezpečné, co už přináší nějaké riziko. A pokud mu to právě teď nejde? Možná není potřeba přidat na tempu. Možná je potřeba naopak trochu ubrat. A dát mu čas,“ uzavírá Štěpánka Štrougalová.
