Doporučujeme unikátní kurz: Naučte se fotit vlastní děti!

Zkoušeli jste někdy fotit vlastní děti? Že to je těžké? To máte pravdu, nikdy ani na chvíli neposedí a když už, tak v místě, které je podle vás absolutně nefotogenické… My však víme, jak na to. Stačí znát několik tajných triků a doslova z hodiny na hodinu i v běžném prostředí a s obyčejným fotoaparátem pořídíte fotografické skvosty svých ratolestí!

Je čtvrtek dopoledne. Jsem se svou tříletou dcerou Marií na dvouhodinovém fotografickém worskhopu v pražském centru Cordeus. Celkem je nás tu pět: tři další matky a jeden otec, všichni s dítky různého věku od tří měsíců do šesti let. Shodujeme se na tom, že se už dlouho chceme naučit dobře fotit, a že jsme rádi, že jsme na dnešek nemuseli hledat hlídání: děti jsou tady totiž nejen vítány, ale dokonce nutné jako naši modelové.

„Ve fotografování se dá velmi rychle urazit velký kus vpřed. Stačí osvojit si pár tajných triků a v podstatě okamžitě uvidíte výsledky,“ říká náš dnešní lektor, novinář a fotograf Jan Rybář. Mimochodem – tento vítěz soutěže Czech Press Photo vzápětí přiznává, že vyfotit švýcarský Matterhorn nebo indický Taj Mahal je legrace oproti zachycení výletu s kamarády do pražské Šárky…

Blesk použijte přes den

Že by te náš svět nebyl tak barvitý? To prý ne, jen to chce v prvé řadě především tzv. Prouknout slunce. “Slunce je totiž velký přítel i nepřítel. A úkolem Fotografa je hledat jeho ideální či nějak zajímavý stav. Nejkrásnější snímky vznikají při východu nebo těsně před západem slunce. Ostré přímé slunce je zrádné, mezi světly a stíny vzniká velký kontrast a obrázek často prostě nepůsobí dobře. Navíc se mnohdy může stát, že váš objekt bude proti slunci a nepůjde přesunout. Ideální je měkké světlo. Buďte ve střehu a naučte se ho vidět,“ upozorňuje Jan Rybář.

Někdy se ovčem nemůžeme vyhnout záběrům v protisvětle. Zde se nabízí paradoxní řešení: přisvítit si objekt bleskem. Stejný trik je dobré použít i třeba na pláži zalité sluncem nebo při fotografování tváře ve stínu

Čudlíky neřešte

Já v ruce třímám zrcadlovku, někdo má kompakt, další maminky obyčejné digitály. Jediné technické záležitosti, které musíme podle Jana Rybáře ovládat je vědět, jak správně nastavit tzv. ISO nebo-li citlivost a nebát se ji nastavovat – jinak ve špatném světle bude mnoho snímků rozmazaných, a zejména těch, na nichž se někdo či něco rychle pohybuje. V podstatě to funguje jako u kinofilmů: čím je ISO menší (od 100), tím musíte mít lepší světelné podmínky – v případě, že se zhoršují. ISO zvyšujete a za šera fotíte třeba až na 1600. Pokud si s tímto pohrajete, dostate světelně přirozené snímky s úžasnou atmosférou. A pozor: můžete se tak vyhnout používání blesku, který naopak navozuje dojem umělosti.

Hned si vše zkoušíme na našich dětech. Nejprve „chytáme“ světlo, jejich tváře nastavujeme slunci za oknem (my fotíme naopak zády k oknu, abychom na snímcích nedostali jen černé siluety), pak to zkoušíme na tmavších místech v učebně, štelujeme ISO a vážně: ty fotky jsou fakt krásné!

Pátrejte po čistém pozadí

Pořád jsou naše výtvory ale tak nějak chaotické. A tak jdeme ne to nejdůležitější. „Pokud fotíte osoby, musíte dbát na harmonické pozadí. Hlídejte si, co je za vaším objektem. A pokud je situace nevyhnutelná, dejte jim hlavu do nebe – to je totiž pozadí, kterým nikdy nic nezkazíte. V lehkém podřepu (nesedejte až na zem) získáte neokoukaný úhel pohledu a váš objekt se opticky zvětší, díky nebi bude dominantnější,“ říká Jan Rybář a my na chvíli oblékáme naše děti a jdeme si vše zkusit na terasu s dětským koutkem. Teda, hlava v nebi je prostě nade všechny ateliéry…

Sáhněte si na ně

Ještě nás však čeká jeden zásadní zlom: a sice zoomování. Zkoušíme fotit portrét s tzv. krátkým objektivem, bez zoomu. Vše je ostré, takže máme na snímku atmosféru okamžiku, na radu Jana Rybáře si však ještě zkousíme fotku trochu příběhově vrstvit: dcerku si stavím do popředí, zabírám ji do pasu, hlavu jí hážu do nebe a jakoby v pozadí jsou další děti vykukujícíc z barevného domečku. Prostě krása.

Pak ale najednou zazoomuju na maximum a na snímku mi zůstane jen tvář Marie a zbytek fotky je jakoby rozostřený, krásný efekt, pro portrét naprosto stvořený…

Fotili bychom do nekonečna a o tom to prý je. Poslední rada Jana Rybáře totiž zní: „Když není co fotit, tak prostě nefoťte. Ale jakmile se vám naskytne něco krásného, zastavte se a foťte a svůj aparát třeba zavařte. Možná až ten dvacátý snímek bude ideální. Ale bude stát za to,“ uzavírá.

Více na www.cordeus.cz, www.amaze.cz